Život s kočkami (v jiné rodině)
Kočky už pár let patří do mého života. Nebylo to ale tak vždy, ani v raném dětství jsem s kočkami moc nekamarádila.
První setkání s kočkou bylo pro mne, pro moji matku i pro samotné zvíře dost stresující.
Všechno se to odehrálo jedné letní noci, kdy se můj otec…pokud tak mohu nazývat někoho, kdo chodil domů skoro denně opilý a předváděl, čeho všeho je takový ubožák, posilněný alkoholem, schopný, včetně bití mé matky i mne…vracel v podroušeném stavu domů a na chodníku seděla kočka. Bílá, na zádech měla pestrobarevné skvrny, dospělá kočka, která se vydala v noci nejspíš na lov. Ale alkoholik usoudil, že je ztracená, milou kočičku popadl a šup s ní domů. Nevím, co se vyděšenému zvířeti muselo honit hlavou. Nejspíš se ptalo, proč bylo odebráno z chodníku a dáno do vězení v podobě staré skříně na naší chodbě. Proč mu nebylo dopřáno, jako jiné noci, pěkně se prohánět venku a při troše štěstí si pochutnat na nějakém malém hlodavci ? Ne, ne, této kočce bylo souzeno strávit zbytek noci ve skříni.
Ráno to byl šok pro všechny zúčastněné. První, kdo kočku objevil, byla matka, která zaslechla nešťastné mňoukání a škrábání uvnitř skříně. Nebohá kočka se dožadovala vysvobození a to ji bylo umožněno. Po otevření dveří skříně kočka vystřelila z nedobrovolného úkrytu a sápala se na okno, kudy měla v úmyslu uniknout pryč z toho hrozného domu, kde ji uvěznili. Já, coby dítě, které vždycky žadoní o pejska nebo kočičku jsem ji chtěla pohladit a vysvětlit ji, aby zůstala…ale ouha, kočka nebyla vůbec připravena na nějaké mazlení a už vůbec ne na to, že by chtěla změnit svůj domov. Vystrčila tlapku s vysunutými drápky a já na své malé, čtyřleté ruce ucítila, že kočka má nade mnou převahu. To se pochopitelně nelíbilo matce, která okamžitě okno otevřela a to byla poslední chvíle, kdy jsem kočku viděla. I přes bolestivé znamení na ruce jsem brečela a dožadovala se nějaké jiné kočičky.
Ale moje matka byla nekompromisní. Kočku, nikdy ! Ona totiž ta chudinka v noci také potřebovala vykonat svoji potřebu a to jí jaksi umožněno nebylo. Ta nebožačka si nejspíš říkala, že to do rána vydrží, že se přece nemůže na návštěvě takhle zachovat, ale tělesné orgány byly jiného mínění a tak kočka ve skříni vykonala své potřeby. Jak to ve skříni vypadalo a hlavně „vonělo“ si umí představit jen ten, kdo byl někdy nucen takovou spoušť po kočce uklidit. Určitě svou velkou roli sehrál i strach, který kočka prožívala mezi starými hadry a taškami a tak je důkladně označkovala skoro všechny.
Skříň se pak ještě několik dní větrala, ale mám takový pocit, že stopy po nedobrovolném kočičím přenocování jsme nebyli schopni ze skříně odstranit na sto procent nikdy. Naštěstí ta skříň stála „jen „ na chodbě starého domu. A my jsme si na ten divný pach asi zvykly.
Další setkání s kočkami se odehrálo až v mých deseti letech, kdy moje matka konečně pochopila, že život s opilcem není život a tak byl opilec vyměněn za jiného muže , který se nám snažil všemožně vynahradit to, co nám předchozích deset let chybělo. Konečně byl u nás doma klid a najednou jsme žili jako normální rodina. A k novému tátovi patřila i nová babička s dědečkem a ti bydleli na venkově.
Na venkově vždycky patřily kočky k domu. Ale nikdy tam nebyly brány jako mazlíčci, co mají privilegia, že mohou spát v posteli s lidmi, že se pohodlně usadí v křesle, zatímco jejich páníček sedí na tvrdé židli. Venkovské kočky nikdy nezažily chuť lahodných masových polštářků v želé a nikdy by je nenapadlo, že by kupovaly Whiskas.
Kočky na venkově byly pořizovány účelově, měly lovit myši a tak nebyly nikdy ani krmeny. Dostávaly jen mléko. A tak jsme je jako děti tajně krmily kousky masa od oběda, kousky buřtů od večerních táboráků. A za to jsme byly babičkou kárány, že když budou kočky přežrané, neuloví žádnou myš. Nebyla to pravda…myši byly loveny dál, jen už nebyla každá sežrána. Ale lovecký pud kočkám nikdo neodpáral, ani naše laskominy.
A za odměnu nám kočky tak třikrát do roka přišly ukázat svá koťátka. Krásná, chlupatá klubíčka, která jsme si jako děti, samozřejmě chtěly všechny hned odvézt domů, do pražského paneláku. Nikdy se nám to to ale nepodařilo. Když už jsme propašovaly některé z koťátek do tašky, která byla připravená k naložení do auta, buď tam tak zoufale mňoukalo, že ho objevila kočka a nemilosrdně si své dítě vytáhla a pečlivě před námi schovala nebo ho objevili rodiče a v podstatě byl scénář podobný, až na to schování. Kotě bylo prostě jen přemístěno z tašky na zahradu.
Nejvíc jsme jako děti trpěly, když nám bylo oznámeno, že se koťátka musí utopit, protože v domě už jsou dvě, tři kočky a to úplně na zneškodňování myší stačí. Bylo to kruté. Bylo mi vždycky hrozně líto těch malých chlupatých tvorečků a taky té mámy kočky, co pak zmateně pobíhala, mňoukala a pár dní své děti hledala. Za pár měsíců si pořídila se sousedovic kocourem nové potomky, protože chudák netušila, že je čeká stejný osud. Kdybych bývala tehdy tušila, že existuje něco jako kastrace koček, nejspíš bych rozbila prasátko a kočce pomohla. Ale kdo by v době socialismu prožíval kočičí osudy ? Kočka byla brána jako zvíře , které musí být něčím užitečné, ale nikdo neřešil, že je to taky živý tvor, který si zaslouží naši lásku a péči.
Naštěstí jsem na to přišla sama, později. Mnohem později.
Pár let mi kočky do života nijak nezasahovaly. Ale všechno se změnilo, když jsme se nastěhovali s manželem a dětmi do rodinného domku. Ten stál a vlastně stále ještě stojí v blízkosti pole. A tak po prvním roce bydlení, kdy jsme měli na zahradě dost myších děr a jednou v létě nám vběhla do přízemí v domě myš, jsme rozhodli, že si pořídíme kočku.
Ale šli jsme na to špatně. Chtěli jsme, také i kvůli našim dětem, mít malé, hravé koťátko. Ale to, jednak myši moc nechytalo a pak ho stihl krutý osud, kdy bylo zakousnuto sousedovic vlčákem, kam nedopatřením odešlo na návštěvu, netušíc jaké tam na něj číhá nebezpečí. Mladší syn ho oplakával a tak jsme se rozhodli zajet do kočičího útulku pro nějakou dospělou kočku, ale opět jsme podlehli tomu krásnému chlupatému klubíčku a opět se u nás zabydlovalo koťátko. Bohužel ho asi po týdnu, kdy šlo prvně samo ven, stihl stejný osud jako prvního kocourka.
Bylo mi kočiček líto a řekla jsem si, že raději nebudeme už žádnou kočku pořizovat a na myši nastražíme pastičky.
Ale osud tomu chtěl, že jednou moje matka našla opuštěného, asi pětiměsíčního kocourka a tak si hned vzpomněla, že by mohl bydlet u nás. A tak jsme si přivezli pěkného černobílého kocoura, který si u nás rychle zvykl a hlavně, byl to už celkem velký kocour a měl dost rozumu na to, aby za plot, kde pobíhal vlčák, nechodil.
Jen se nám zdálo, že kocour je na lovení myší trochu línější a tak jsem rozhodla, že když na to sám nestačí, pomůže mu kočka. A tak nám přibyla do domu ještě mourovatá kočička Tina. Někde jsem se dočetla, že kočka má mít krátké jméno a pokud možno má obsahovat písmeno I, protože na to kočka dobře slyší. Tak proto Miki a Tina.
Miki u nás bydlel rok a pak najednou zmizel…nebyl ještě vykastrovaný a tak nejspíš běhal tak dlouho za partnerkami, až dostal od nějakého jiného kocoura za vyučenou a možná to nepřežil . Tak jsme asi měsíc čekali, že se ještě vrátí, ale pak jsme ho oplakali a za pár měsíců jsme si pořídili naprosto stejného. A opět dostal jméno Miki. A to byl na rozdíl, od svého předchozího jmenovce, dobrý myšilov. Byl to velký, statný kocour. On stále ještě je, ale už není tak statný a myši už taky neloví. Už je starý a tak jeho záliba spočívá v trávení většiny dne spaním, nejlépe v blízkosti topení.
Tina už také dva roky odpočívá v kočicím nebi. Ale než tam odešla, tak jsme asi rok měli u domu kočky čtyři. Náhoda tomu chtěla, že jsme se jednou v pěkném podzimním dni šli projít a našli kousek od domova malé, rezavé koťátko. Bylo chudák zbědované, nožičky mu nějaký „dobrý“ člověk rozleptal kyselinou a pak ho nejspíš vyhodil a on by bez naší pomoci dozajista pošel. Byl tak maličký a hubený, když jsme ho našli, že jsme mu moc šance nedávali. Ale nevzdali jsme to, s pomocí veterináře jsme ho vyléčili a dneska je z něj krásný, rezavý kocour, který se rád pochlubí s každou ulovenou myší. A je i hodně mazlivý, určitě ví, kdo ho tehdy zachránil.
Říkali jsme si, že u domu se zahradou se tři kočky uplatní. Ale co má člověk, který má rád kočky, dělat, když se mu u dveří objeví malé strakaté koťátko, třese se zimou a má hlad ? Dva dny odolává a říká se, ne, nesmí m ho nakrmit, to by u nás už zůstalo. Ale nakonec jsem opět nevydržela a tak se u nás zabydlela i čtvrtá kočička, která dostala jméno Mína.
Málem bych zapomněla, že zrzavý kocour se jmenuje Čiki. Musíme zůstat věrni těm krátkým jménům s písmeny I.
Samozřejmě, že občas dostávají kočky i jiná jména…hlavně v momentě, kdy třeba slézáte ze židle a ony se vám náhodou připletou pod nohy, když jim omylem šlápnete na ocas a zařvou tak, že se hrozně leknete, když při honičce a hře něco rozbijí nebo když se rozhodnou, že si obrousí drápky na nové sedačce, ačkoliv na zahradě mají stromů a keřů dost. Ale taková jména jsou jen dočasná a pokaždé jiná. Nevím, jestli je ty kočky vůbec stačí zaregistrovat.
A tak kočky už tak nějak patří do mého života. Vím, že až mě postupně všechny opustí, ať už z důvodu stáří nebo nemoci, vždycky se tady v domě zase najde místo pro kočku, možná dvě.
Dnes už vím, že existuje něco jako kastrace a tak nemusím řešit, co s koťátky. Vím, že i kočka je chytré zvíře a vycítí, když má člověk smutek nebo problém a dokáže mu zlepšit náladu. A že je to taky pěkná potvora, která si umí prosadit svoje, která se nedá nikdy úplně ochočit. Vždycky si v sobě nechá kus hrdosti a občas vám dá najevo, že tady není ona pro vás, ale že je to přesně naopak. Jste tady vy pro ni. Protože kočky nás přece mají na mazlení, uklízení, na stravu a na bydlení.